Zrušení roboty za náhradu, jak ji přinesl zákon ze 7. září 1848 a následné vyvazovací patenty, neznamenaly pro tento chudý kraj moravských Kopanic úlevu, nýbrž ještě zhoršení hospodářského a sociálního postavení zdejších obyvatel. Zvlášť tragický se stal postup Jindřicha Larisch-Mönnicha proti zdejším kopaničářům. Protože zde nebyla volná pracovní síla, která by mohla pracovat na velkostatku za mzdu, využil majitel světlovského panství negramotnosti zdejších obyvatel a přeměnil dosavadní úroční poměr ke kopanicím na pacht. Jediným majetkem kopaničáře zůstala chalupa, v níž mohl bydlet bez placení nájmu, nebo ji odprodat. Nájem z pozemků, které byly kdysi přiděleny z dominikálního majetku, byl však úmyslně vyměřen tak, aby jej nebylo možno zaplatit v penězích, nýbrž jej museli uživatelé odpracovat. Kdo se vyhýbal práci „na panském“ a odcházel za prací jinam, tomu byl poplatek za pozemky zvýšen. Nedoplatky na kopaničářských usedlostech nutily rolníky pracovat zdarma nebo za minimální mzdu.
V roce 1887, když měly být pachtovní smlouvy na kopanice prodlouženy, pokusili se kopaničáři o odpor. Jakýmsi zkušebním kamenem byl proces, který vedli rolníci Koncer a Urbánek u Okresního soudu ve Valašských Kloboukách. Spor se světlovským velkostatkem se nakonec dostal k moravskoslezskému vrchnímu zemskému soudu v Brně, který prohlásil, že dávky dříve placené z pozemků byly jen „grošem úročným“ a pachtovní smlouvy jsou tudíž neplatné. To by znamenalo, že kopanice byl měly mít stejné postavení jako rustikální půda, a měly by proto přejít do vlastnictví rolníků podle vyvazovacích patentů z let 1849 a 1853. Nejvyšší soud ve Vídni však nechtěl rozsudek potvrdit a prohlásit půdu za majetek kopaničářů. V každém jednotlivém případě měl uživatel vést s majitelem panství spor o rušení vlastnictví. Po tomto rozhodnutí kopaničáři zmalomyslněli, neboť na takový proces měl málokdo peníze a výsledek byl kromě toho značně nejistý. Tehdy bylo sepsáno známé Memorandum moravských kopaničářů k císaři z roku 1897. Jeho autory byli advokáti JUDr. František Koželuha z Bojkovic a JUDr. Kroupa z Uherského Brodu, kteří spolu s dalším uherskobrodským právníkem JUDr. Karlem Večeřou a říšským poslancem Antonínem Cyrilem Stojanem provedli průzkum životních podmínek a stavu zemědělství na Kopanicích a o tento průzkum opřeli zmíněné Memorandum. Císař František Josef I. se ovšem odmítl ve věci vůbec angažovat a delegaci kopaničářů nepřijal. Celou věc však rozvířil poslanec A. C. Stojan v tisku a přinutil tím nejen veřejnost, ale především české poslance v říšské radě k akci. Nový majitel velkostatku hrabě Bellegarde se začal bát veřejného skandálu a po poradě s ředitelem velkostatku Feydenem byl ochoten odprodat kopanice za cenu 100 zl. ze tří měřic (0,58 ha). Kupní smlouvy byly podepsány 9. května 1899 a Moravská hypoteční banka zaplatila velkostatku naráz celou sumu s tím, že ji kopaničáři budou postupně splácet. Ve stínu Kopanic zůstala poněkud oblast Březovska, i zde totiž „odpracovávali“ své závazky obyvatelé až do počátku 20. století.
Čoupek, Jiří: Z historie moravských Kopanic. Rkp., Uherské Hradiště 1992.