Josef Karel Matocha (* 14. května 1888, Pitín, † 2. listopadu 1961, Olomouc), dvanáctý arcibiskup olomoucký a metropolita moravský v letech 1948–1961.
Život
Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 jako páté dítě svých rodičů. Matka Marie, rozená Chmelová z Hostětína (nar. 2. 7. 1861 Pitín, zemřela 15. 11. 1941 Olomouc), přivedla na svět 11 dětí (7 dcer a 4 syny). Otec Josef (nar. 17. 3. 1856 Pitín, zemřel 23. 6. 1934 Pitín) byl v obci uznávaným kovářem, věnoval se zemědělství a jeho znalosti obyvatelé obce využívali při léčení dobytka či zabijačkách.
Vzdělání
Josef Karel navštěvoval obecnou školu v Pitíně, poté v Komni, v roce 1900 začal stu-
dovat na gymnáziu v Uherském Hradišti, odkud v následujícím školním roce přestou-
pil do Arcibiskupského chlapeckého semináře v Kroměříži. Po maturitě v roce 1908
zahájil studia na Gregoriánské univerzitě v Římě, jako seminarista pobýval v Collegiu
Germanico-Hungaricu. Během studia postupně složil bakalářské a licenciátské
zkoušky filozofie a následně teologie. V roce 1915 po složení rigorózních zkoušek a ob-
hájení závěrečné práce na téma Zda-li je nutna „motio physica“ ve výkladu milosti účinné byl
prohlášen 7. května doktorem bohosloví.
Na kněze byl Josef Karel Matocha vysvěcen již 15. srpna 1914 v kostele sv. Pastora
nedaleko Říma, svou primiční mši sloužil druhého dne.
Kněžská služba
Po ukončení studií byl mladý kněz ustanoven kooperátorem v Sobotíně, kde působil až do
roku 1919, kdy byl povolán do rodící se československé armády jako vojenský kurát. Vojen-
skou službu vykonal od 1. března do 15. prosince 1919 jako duchovní správce vojenské ne-
mocnice v Ružomberku, kde dosáhl hodnosti štábního kapitána.
Po návratu z vojenské služby vyučoval římskokatolické náboženství na evangelickém
lyceu a na státní lidové škole v Bratislavě. V letech 1921–1923 působil jako profesor
křesťanské filozofie a speciální dogmatiky na diecézním bohosloveckém učilišti
v Nitře. V roce 1923 se vrátil na Moravu, kde byl ustaven suplentem křesťanské filozofie a
spekulativní dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. V následujícím roce přijal místo kooperátora u kostela sv. Michala. Na bohoslovecké fakultě
působil až do uzavření vysokých škol v roce 1939.
Komunistický režim
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byly zlikvidovány politická opozice a demo-
kratické elity. Režim zaměřil také na katolickou církev, která ohrožovala jeho mocen-
ský monopol. Představitelé katolické církve měli vyjednat podmínky, které by umož-
nily existenci církve v komunistickém státě. Museli čelit stupňující se represi vůči
církvi, trvali na respektování její vnitřní autonomie a vzdorovali snahám komunistic-
kého režimu o získání kontroly nad její činností. Jednota biskupského sboru stavěly
církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení
komunistům. Ministerstvo školství a osvěty rozhodlo 15. června 1949, aby do všech
konzistoří byli jmenování vládní zmocněnci, kteří dohlíželi na to, aby konzistoře ne-
překračovaly meze své působnosti a řídily se právními předpisy. Arcibiskup Matocha
nebyl ochoten se podrobit diktátu ateistického státu a podílet se na likvidaci církve u
nás. Po vydání nových církevních zákonů byl počátkem roku 1950 požádán o podepsání slibu věrnosti socialistickému zřízení. Souhlasil jen za podmínky, že budou propuštěni nezákonně věznění kněží a povolena náboženská svoboda. Tím prakticky odmítl přisluhovat režimu, a proto mu byly zakázány misie, duchovní cvičení, biřmování a generální vizitace a o Svatém týdnu i všechny liturgické funkce. Od Božího
hodu velikonočního 1950 pak byl internován ve svém bytě v arcibiskupském paláci
až do své smrti v roce 1961.