Josef Karel Matocha (* 14. května 1888, Pitín, † 2. listopadu 1961, Olomouc), dvanáctý arcibiskup olomoucký a metropolita moravský v letech 1948–1961.
Život
Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 jako páté dítě svých rodičů. Matka Marie, rozená Chmelová z Hostětína (nar. 2. 7. 1861 Pitín, zemřela 15. 11. 1941 Olomouc), přivedla na svět 11 dětí (7 dcer a 4 syny). Otec Josef (nar. 17. 3. 1856 Pitín, zemřel 23. 6. 1934 Pitín) byl v obci uznávaným kovářem, věnoval se zemědělství a jeho znalosti obyvatelé obce využívali při léčení dobytka či zabijačkách.
Vzdělání
Josef Karel navštěvoval obecnou školu v Pitíně, poté v Komni, v roce 1900 začal stu-
dovat na gymnáziu v Uherském Hradišti, odkud v následujícím školním roce přestou-
pil do Arcibiskupského chlapeckého semináře v Kroměříži. Po maturitě v roce 1908
zahájil studia na Gregoriánské univerzitě v Římě, jako seminarista pobýval v Collegiu
Germanico-Hungaricu. Během studia postupně složil bakalářské a licenciátské
zkoušky filozofie a následně teologie. V roce 1915 po složení rigorózních zkoušek a ob-
hájení závěrečné práce na téma Zda-li je nutna „motio physica“ ve výkladu milosti účinné byl
prohlášen 7. května doktorem bohosloví.
Na kněze byl Josef Karel Matocha vysvěcen již 15. srpna 1914 v kostele sv. Pastora
nedaleko Říma, svou primiční mši sloužil druhého dne.
Kněz a učitel
Po ukončení studií byl mladý kněz ustanoven kooperátorem v Sobotíně, kde působil až do
roku 1919, kdy byl povolán do rodící se československé armády jako vojenský kurát. Vojen-
skou službu vykonal od 1. března do 15. prosince 1919 jako duchovní správce vojenské ne-
mocnice v Ružomberku, kde dosáhl hodnosti štábního kapitána.
Po návratu z vojenské služby vyučoval římskokatolické náboženství na evangelickém
lyceu a na státní lidové škole v Bratislavě a v letech 1921–1923 působil jako středoškolský profesor
křesťanské filozofie a speciální dogmatiky na diecézním bohosloveckém učilišti
v Nitře. V roce 1923 se vrátil na Moravu, kde byl ustaven suplentem křesťanské filozofie a
spekulativní dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1925 se habilitoval na soukromého docenta křesťanské filozofie, v roce 1927 se stal mimořádným profesorem a konečně 30. června 1931 jej prezident republiky T. G. Masaryk jmenoval řádným profesorem křesťanské filozofie a spekulativní dogmatiky. Od dvacátých let se také zabýval problematikou unionistického hnutí, dlouhá léta působil ve vedení Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje, Akademie velehradské, redigoval mezinárodní časopis Acta Akademae Velehradensis atd. Kromě odborné činnosti vypomáhal v duchovní správě postupně u sv. Michala v Olomouci, v Křelově a v Olomouci-Hejčíně. Po násilném uzavření českých vysokých škol nacisty roku 1939 byla zlikvidována i bohoslovecká fakulta v Olomouci a v roce 1940 bylo Josefu Matochovi zakázáno jakékoliv učitelské působení. Během okupace se proto v ústraní hejčínského domova věnoval vědecké činnosti a přípravě studijních materiálů pro své budoucí žáky.
Arcibiskup olomoucký
Dne 7. března 1947 zemřel olomoucký arcibiskup Leopold Prečan a nové obsazení stolce nebylo v dané politické situaci nijak snadnou záležitostí. Jedním z nejvážnějších kandidátů byl prelát dr. František Cinek, nakonec však papež Pius XII. 23. března 1948 jmenoval do Olomouce profesora teologie a filozofie Josefa Matochu.
Biskupská konsekrace se konala v neděli 2. května 1948 v katedrále sv. Václava za účasti 18 až 20 tisíc lidí. Světitelem byl Josef Beran, arcibiskup pražský a primas český, spolusvětiteli košický biskup Jozef Čársky a olomoucký světící biskup Stanislav Zela. Účast této trojice byla pro nového arcibiskupa symbolem spojení tří zemí – Čech, Moravy a Slovenska. Současně oficiálně připojil ke svému křestnímu jménu Josef také biřmovací Karel, aby se odlišil od biskupů Josefa Berana a Josefa Hloucha. Konsekrace a intronizace se zúčastnila i poúnorová vládní delegace vedená ministry Zdeňkem Nejedlým, Alexejem Čepičkou a Josefem Plojharem.
Jako pravý pastýř se v novém postavení od prvních dnů snažil o každodenní styk se svým svěřeným stádcem. Horlivě vizitoval, biřmoval a kázal, navštěvoval školy, závody a národní výbory. Nezapomněl ani na svou rodnou obec, kterou často navštěvoval. Když se v roce 1949 uvolnilo místo zdejšího faráře, ustanovil od 1. září správcem farnosti Ludvíka Černocha, dosavadního prefekta a ekonoma arcibiskupského semináře v Kroměříži. Jemu také svěřil nesnadný úkol zajistit opravu starého a poškozeného chrámu v Pitíně. Velké trhliny ve zdech a klenbách, způsobené jednak výbuchem bojkovické zbrojovky v roce 1944, ale také průjezdy těžkých vlaků a narušením soudržnosti svažitého terénu, bylo naléhavě potřeba odstranit. Po ukončení oprav 25. listopadu 1951 bylo tehdy již internovanému arcibiskupovi dovoleno posvětit opravený kostel, což byla poslední návštěva v jeho rodišti.
V polovině února 1949 mohl arcibiskup Matocha navštívit Vatikán, kde se setkal s papežem Piem XII. a kde mu byly Svatým stolcem uděleny mimořádné pravomoci. Po internaci pražského arcibiskupa Josefa Berana v květnu 1949 pak stanul v čele československých konferencí, kdy musel čelit stále sílícím represím vůči katolické církvi, jako byl např. zákaz vydávání katolického tisku, likvidace teologické fakulty v Olomouci či vznik kolaborantské Katolické akce. Po svém návratu z Vatikánu byl již také trvale sledován Státní bezpečností, přesto 14. října 1949, těsně před přijetím proticírkevních zákonů, tajně vysvětil ve své kapli v arcibiskupském paláci na biskupa Františka Tomáška.
Když byl počátkem roku 1950 požádán o podepsání slibu věrnosti socialistickému zřízení, souhlasil jen za podmínky, že budou propuštěni nezákonně věznění kněží a dodržována proklamovaná náboženská svoboda. Když tím prakticky odmítl přisluhovat režimu, neboť podle jeho slov „nelze dvěma pánům sloužit, přísahal jsem věrnost Bohu, nemohu ještě jednou přísahat na ateismus“, byly mu zakázány misie, duchovní cvičení, biřmování a generální vizitace a o Svatém týdnu i všechny liturgické funkce. Od Božího hodu velikonočního 1950 pak byl internován ve svém bytě v arcibiskupském paláci až do své smrti v roce 1961. Po celou dobu měl vypnutý telefon, vzali mu rádio, v předpokoji byl stále hlídán příslušníkem Státní bezpečnosti, který ho provázel i na procházky v zahradě za palácem a nosil mu jídlo. Jen sporadicky, a to v prvních létech internace, dovolili arcibiskupovi vystoupit na veřejnosti. Důvod byl dvojí – jednak jako divadlo pro svět, aby všichni viděli, že je živ a není vězněn, jednak jako forma nátlaku na arcibiskupa, aby byl povolnější. Od druhé poloviny roku 1952 však již z rezidence nevyšel a veškeré návštěvy k němu musely být schváleny vládním zmocněncem a záleželo zcela na jeho libovůli, koho pustil a koho ne. Když se někomu podařilo k arcibiskupovi dostat, vždy byl rozmluvě přítomen. Jeho prostřednictvím mu byla též předávána cenzurovaná pošta. Po dobu internace byly v podstatě propouštěny jen blahopřejné pozdravy od rodiny k vánočním a velikonočním svátkům a k svátku sv. Josefa.
Jako jsou útržkovité zprávy o životě arcibiskupa Matochy v době jeho internace, tak jsou určitou nejasností opředeny i okolnosti jeho úmrtí. Zemřel podle lékařské zprávy na srdeční infarkt ve čtvrtek 2. listopadu 1961. V pátek 3. listopadu večer se v arcibiskupském bytě sešli zástupci ministerstva vnitra, ministerstva školství a kultury, krajského a okresního národního výboru a kapituly. Zde byl dojednán způsob pohřbu, místo jeho konání i kdo bude vykonávat pohřební obřady. Bylo také nařízeno, že nebude vydáno žádné smuteční oznámení, ani sdělení v arcidiecézním oběžníku nebo v novinách. Smuteční obřady v Olomouci, které vedl rožňavský biskup Robert Pobožný, proběhly v pondělí jen v v kapli arcibiskupské rezidence, poté byla rakev bez průtahu naložena do auta a odvezena do Pitína. Zde obřady začaly ve 14. hodin a skončily za 45 minut, zvonění bylo zakázáno. Pohřební řeč přečetl z cenzurovaného listu přítel zemřelého kroměřížský probošt František Kutal. K cenzuře musel být později rovněž předložen návrh pomníku a nápis na něm. Diecézním kněžím byla zpráva o úmrtí arcibiskupa podána až 10. listopadu, tedy 4 dny po pohřbu.
Památka na zemřelého mučedníka
Po úmrtí 12. olomouckého arcibiskupa se rozhostilo na dlouhých sedm let velké mlčení. Až v roce 1968 byla tato umělá hráz protržena. Vedle několika novinových článků to byla zejména neděle 5. května, kdy bylo v dómě v Olomouci a ve všech kostelech arcidiecéze vzpomenuto 20. výročí jeho biskupské konsekrace a 80. výročí narození. V rodném Pitíně se pak konala v sobotu 11. května nad jeho hrobem vzpomínková slavnost. Slavnou mši sloužil první sekretář zemřelého Josef Moštěk, asistovali mu další bývalí Matochovi spolupracovníci Josef Ryška a Josef Prášek, ceremoniářem byl Antonín Šuránek, který měl po mši ještě vzpomínkovou promluvu.
Poslední příležitostí připomenout nekrvavého mučedníka před následnou normalizací se stalo svěcení čtyři nových zvonů kostela sv. Stanislava, které nahradily ty zničené za 2. světové války. Mezi nimi byl i zvon sv. Josefa, jehož legenda na přední straně zní: „NA PAMÁTKU PITÍNSKÉHO RODÁKA ARCIBISKUPA OLOMOUCKÉHO DR. JOSEFA KARLA MATOCHY. PITÍN L. P. 1970“. Na zadní straně je nápis „SVATÝ JOSEFE, VYPROŠUJ NÁM DOBRÉ PASTÝŘE“.
Čestný občan Pitína 30. 3. 1948.
Čoupek, Jiří: Dějiny Pitína a přifařených obcí Hostěnína a Šanova. Pitín 2015.
Charouz, Jindřich Zdeněk, OPraem: Biskup – vyznavač. Josef Karel Matocha 1888–1961. Olomouc 1991.
Charouz, Jindřich Zdeněk, OPraem: Zůstává mi však milost Boží. Život a internace biskupa-vyznavače Josefa Karla Matochy (1888–1961). Praha 2022.